Zamysleme se…

Představte si, že jste rodič.
Vaše dítě chodí do školy, těší se na kamarády, touží někam patřit.
A najednou přijde den, kdy se proti němu postaví patnáct jiných rodičů.
Ne proto, že by někomu ublížilo. Ne proto, že by něco udělalo.
Ale protože něčemu bylo přítomno. Možná něco slyšelo. Možná mluvilo víc, než bylo pohodlné.

Petice. Slovo, které zní dospěle.
Ale když se zaměří na dítě, může být ostré jako břitva.

Jak byste se cítili, kdyby někdo napsal petici proti vašemu dítěti?
Kdyby najednou nebylo vítané tam, kde mělo vyrůstat, učit se, hrát si?
Co by to s ním udělalo? A co s vámi?

A teď si představte, že hned druhý den poté, co petice vznikne, děti ze tříd právě těch rodičů, kteří ji sepsali, tancují ve škole s učitelkami. Smějí se, radují se, jako by se nic nestalo.
Je to zvláštní obraz. Jako by se dva světy míjely.
Jako by jeden svět patřil dětem, které smějí zůstat, a druhý tomu, které je z něj najednou vyloučeno.

Někdy stačí málo – slyšet, vnímat, vžít se.
Tahle situace se nestala někde v jiné zemi, ani v dávné minulosti. Stala se tady. Nedávno.
Týká se to nás všech. Protože zítra to může být kdokoliv jiný. Naše děti.

Zkusme si připomenout, že v dětech roste náš svět.
A že co do něj vložíme, to jednou sklidíme.