Jizvy, které nejsou vidět: Jak šikana z dětství ovlivňuje dospělý život

Když se řekne šikana, většina lidí si představí děti na školním dvoře – odstrkování, posměšky, někdy i bití. Možná si řeknete: „To přece přejde, děti jsou kruté, ale dospělost všechno spraví.“ Jenže to není pravda. Šikana není jen o modřinách, které zmizí. Je to hluboká rána v duši, která se může hojit roky – pokud se vůbec zahojí.

Šikana nekončí, když přestanou rány

Dítě, které prochází šikanou, se necítí jen jako oběť. Časem začne věřit tomu, co o něm říkají ostatní: „Jsi nula, nikdo tě nemá rád, nejsi dost dobrý.“ Tyhle věty se nevytratí ve chvíli, kdy šikana přestane. Zůstávají v hlavě, jako by se staly součástí člověka. A když tohle slyšíte každý den celé měsíce nebo roky, začnete tomu věřit.

Jako dospělý pak možná bojujete s nízkým sebevědomím, bojíte se vyjádřit svůj názor, nedokážete si říct o lepší práci nebo lepší zacházení ve vztazích. Možná se vám zdá, že ostatní lidé mají větší hodnotu než vy. A to všechno má kořeny ve školních letech, kdy vám někdo systematicky dokazoval, že jste méněcenní.

„Bylo to jen škádlení.“ Opravdu?

Kolikrát jsem slyšela větu: „Děti se prostě pošťuchují, je to normální.“ Ale není. Pokud dítě chodí každý den do školy se strachem, pokud raději mlčí, aby na sebe neupozornilo, pokud se mu třese hlas, když má promluvit ve třídě – to už není pošťuchování. To je šikana.

Nejde jen o fyzické útoky. Slova bolí stejně jako rány. Ignorování, pomluvy, zesměšňování před ostatními – to všechno může způsobit, že se dítě cítí neviditelné nebo naopak jako terč, na kterém si ostatní vybíjejí svou frustraci.

Co si z toho vzít jako dospělý?

Možná jste si šikanou prošli a pořád cítíte její následky. Možná jste byli ti, kdo přihlíželi, nebo dokonce ti, kdo ubližovali. Ať už je váš příběh jakýkoli, jedna věc je jistá: šikana není „normální“. Neměla by se tolerovat, přecházet mlčením nebo omlouvat slovy „děti jsou prostě zlé“.

Pokud máte v sobě staré jizvy, dovolte si je pojmenovat. Přiznat si, že to, co se vám stalo, nebylo v pořádku. Hledat způsoby, jak se s tím vyrovnat – ať už skrze terapii, psaní, nebo pomoc druhým.

A pokud jste rodič nebo učitel, věnujte pozornost těm, kdo jsou v tichosti odstrčeni stranou. Možná právě oni nejvíc potřebují slyšet, že mají hodnotu.